Iva Frühlingová: Úspěch už pro mě není o výkonu
Iva Frühlingová prošla světem modelingu, hudební scénou v Paříži i Praze a v posledních letech se věnuje především psaní a vlastní tvorbě. Její kariéra začala velmi brzy a v mnoha ohledech definovala její přístup k samostatnosti. Dnes se soustředí na to, aby její práce byla v souladu s jejím vnitřním nastavením, ať už jde o hudbu nebo knihy. V rozhovoru jsme probrali její pohled na úspěch, vztah k materiálům i to, proč je pro ni v životě zásadní ticho a vnitřní svoboda.
Dámský mikinový top z biobavlny Dámské teplákové kalhoty wide-leg z biobavlny
O tvorbě, stylu a životních zlomech
Vaše kariéra se přirozeně pohybuje mezi hudbou, módou a psaním. Jaká byla Vaše cesta k tvorbě a kdy jste si poprvé uvědomila, že právě tohle je svět, ve kterém se cítíte doma?
Jsem doma v umění obecně. Myslím, že jsem si to naplno uvědomila v Paříži, kam jsem se odstěhovala ve čtrnácti letech. Modeling ani škola mě tehdy nenaplňovaly natolik, abych si mohla říct, že jsem stoprocentně šťastná. Až ve chvíli, kdy jsem se začala věnovat hudbě, psaní a tvorbě obecně, jsem našla svůj vlastní hlas – a s ním i pocit, že jsem skutečně na svém místě.
Co pro Vás dnes znamená úspěch? Změnil se Váš pohled na něj v průběhu let?
Úspěch pro mě dnes už není o číslech, oceněních nebo o tom, jak mě hodnotí okolí. Když jsem začínala, nechávala jsem se hodně definovat očekáváními zvenčí – první smlouva s velkým vydavatelstvím, alba, platinová deska, ceny ve Francii, ocenění v anketě Český Slavík, koncerty doma i v zahraničí. Byly to silné a krásné momenty, ale tehdy byl úspěch hlavně o výkonu a o potvrzení zvenčí.
Dnes je úspěch pro mě spíš stav vědomí: že žiju v souladu sama se sebou, že dělám věci, které jsou autentické a které mě naplňují, i když nejsou vždy „viditelné“ nebo dramatické. Je to rovnováha mezi tvořením, péčí o rodinu, respektováním vlastního rytmu, a schopnost nebát se jít vlastní cestou bez toho, aby mě někdo jiný definoval.
Úspěch se tedy stal víc o vnitřní svobodě než o dosažených cílech — o tom umět si vážit vlastního hlasu, vlastní cesty a mít odvahu ji žít, ať už jde o hudbu, psaní nebo jiné projekty.
Když se ohlédnete zpět, které momenty považujete za zásadní, ty, které Vás nejvíce formovaly profesně i osobně?
Zásadním momentem byl bezpochyby odchod do Francie ve čtrnácti letech – skok do neznáma, který mě velmi brzy naučil samostatnosti. Silné byly i roky spojené s hudbou a modelingem: koncerty v pařížské Olympii, mezinárodní kampaně, cestování, vydání pěti sólových desek, čtyř autorských knih i ocenění, která přišla jak ve Francii, tak později v Česku.
Stejně důležité ale byly i méně viditelné zlomové body. Návrat do Česka a nutnost znovu se najít, přiznat si, kdo jsem a co vlastně chci. Mateřství, které mě nejdřív rozložilo a pak znovu poskládalo jinak, hlouběji. A také vědomé rozhodnutí vrátit se k psaní a hudbě – k tomu, co bylo vždycky moje, jen jsem to na čas odložila. Právě tyto momenty mě formovaly možná ještě víc než samotné úspěchy.
Jak byste popsala svůj styl v oblékání?
Můj styl je hodně proměnlivý, ale vždycky vychází z pocitu. Někdy je minimalistický, jindy výrazný, občas klidně androgynní, ale nemám ráda kostýmy, které mě svazují – potřebuju se v oblečení cítit svobodně, přirozeně, sama sebou.
Jaký je Váš vztah k oblečení? Je pro Vás spíše nástrojem sebevyjádření, součástí role, kterou zrovna žijete, nebo intimním dialogem se sebou samou?
Je to spíš intimní dialog se sebou samou. Oblečení pro mě není převlek, ale prodloužení nálady, vnitřního stavu. Někdy skrývá, jindy odhaluje, ale vždycky něco říká – hlavně mně samotné.
Které barvy, materiály nebo detaily Vás nejlépe vystihují?
U topú mám ráda jemnou merino vlnu s nízkou gramáží, u kalhot mě baví pravé hedvábí, mám ráda i lněné košile a dokážu si užít kvalitní bavlnu.
Detaily; barevný náramek, pásek, naušnice, nebo šála… něco malého, ale dostatečně výrazného, co outfit oživí.
Mám ráda přírodní barvy – černou, šedou, béžovou, zelenou. U doplňkú nebo menších kouskú oblečení se mi líbí červená, výrazná žlutá, bílá nebo baby blue.
Jaké prostředí Vás nejvíce inspiruje při psaní, skládání nebo přemýšlení o nových projektech?
Ticho. Samota. Města, kde můžu být anonymní. Hodně mě inspiruje chůze – dlouhé procházky, kdy se myšlenky samy skládají, nebo jízda v autě. A pak místa, kde je cítit historie a vrstvy života – Paříž, Japonsko, ale i úplně obyčejné ticho doma.
Když se díváte do budoucna, je tu sen, role nebo projekt, který byste si ještě chtěla splnit?
Po nedávném vydání mé knihy Cesta k sobě a nové francouzské písně Le Silence se nyní věnuji tvorbě prvního módního influencerského webu v České republice. Na maisonif.com nabídnu módní podcasty, články, videa i inspiraci – pro ženy pečlivě vybírám sezónní módní kousky napříč světovými i českými návrháři a etickými módními značkami. Jeho spuštění plánuji na jaro 2026 a velmi se na něj těším.
A na závěr: kdybyste se měla popsat třemi slovy, která by to byla?
Svobodomyslná. Odvážná. Vnímavá.
Cesta k vlastnímu hlasu
Iva Frühlingová se v posledních letech posunula od vnějších měřítek úspěchu k hledání osobní integrity a tvorbě, která odráží její aktuální prožívání. Ať už skrze hudbu, nebo texty, jejím hlavním tématem zůstává odvaha naslouchat vlastnímu hlasu a žít podle vlastních pravidel. Její příběh je připomínkou, že ty nejdůležitější zlomové momenty se často odehrávají v tichu a bez světel reflektorů.
